Každý, kdo měl co do činění s okatou hnědou dcerou Friedlnada a Kimberly, by řekl, že jí role dostihového koně nebyla souzená. Naznačil to trochu hned její první životní start ve třech letech. Na začátku září doběhla v Mostě jako předposlední a stejně dopadla i při druhém startu té sezóny na konci stejného měsíce v Lysé. Pravdou ale je, že se v dostizích potkávala se zdatnými soupeři, kteří své kvality prokázali v mnohem lepších kategoriích, než byly trojkové či čtyřkové, jako v případě Kolumbie.

Jména Heretic, Aparta, Půltónina, Lascar, New Tiger nebo Man O Desert jsou turfmanům dobře známá. Nezdarů se Kolumbie nezbavila ani v sezóně 2007. Všechny tři absolvované dostihy V.kategorie v rozmezí distancí 1.600m až 2.400m skončily stejně – doběhem na posledním místě. Lepší důkaz závodní antipatie tedy nemohla svému chovateli a trenérovi P.Krejčímu dát. Ten ukončil kobylčino trápení na dráze a stáhl ji z dostihového provozu. Zůstala v západním cípu republiky a přestěhovala se na Ašsko. Do stáje pro Kolumbii s více než symbolickým názvem – Naděje.
Další vyprávění patří majitelce Lence Benešové: „Kolumbijka se mi líbila už jako malá. Asi rok a půl stará. Jezdila jsem občas do dostihové stáje v Libé u Chebu. Vlastně ani nevím, jak k tomu došlo, ale známí mě požádal, jestli bych neukázala, jak pracuji s koňmi.

Souhlasila jsem. V jednom jarním, ale stále ještě chladném slunečném dni jsem se tam vypravila. Šla jsem do ohrady a tam jsem si vybrala Kolumbii. Začala jsem s ní pracovat, vyprávět a ukazovat. Potom jsem řekla, že to stačí, že se moc snaží a není ji potřeba přetěžovat. Je ještě mlaďounká. Ale jak jistě většina lidí, kteří se pohybují kolem koní, ví, koně, kteří se pohybují v dostihovém sportu, se obsedají velmi mladí. Ale pro mě jsou to stále malá miminka… Po krátké době se mi opět ozvali, že mají takový a takový problém a jestli se nepokusím pomoci. Slovo dalo slovo a Kolísek už se vezl ke mně. Byla hodně bojácná. Její majitel mi přivezl i blinkrsy. Že to prý bez nich nejde. Ty jsem mu dala zpátky s vysvětlením, že jsou k ničemu. Začala jsem s ní pracovat. Kolumbie byla již obsedlá. Ovšem položit na

ni podsedlovou deku byl ohromný problém. Co teprve sedlo! To už vládla v její dušičce panika. Pomalu jsem ji na to zvykala a začala na ní chodit na procházky. Jakmile se mi zdálo, že je připravená, vrátila jsem ji zpátky. Ale dostihový sport této křehoulinké krásce na psychice nepřidal. Tak jsem si ji v roce 2007 přivezla domů natrvalo. Začala jsem s ní pracovat od samého počátku. Pomalu jsme se dostaly až na veřejný trénink - na drezůru P2, Z a Z1. Přešla i mini parkůrek 60-70 cm, který jsem šla mimo soutěž, protože jsem se rozhodla, že ho v půlce úmyslně vzdám. Udělala jsem dobře. Šla nádherně a v klidu, což bylo pro mě směrodatné. Slibovala jsem sama sobě, že na jaře budeme pokračovat a zdokonalovat se. Na podzim jsme si stačily společně zajet i Hubertovu jízdu. Beze strachu a bez paniky. Dokonce

našla i lišku. A když říkám, že našla, tak tím myslím, že opravdu ona. Chodila jsem tam kolem ní a najednou se zastavila a nechtěla jít dále. Začala frkat a čmuchat k zemi a tam ji objevila. To byl nezapomenutelný zážitek. Život s ní mě naučil větší trpělivosti a porozumění. Když přišla, byla hodně labilní. Ale práce s ní byla krásná. Viděla jsem, jak se mi mění před očima. Myslím, že každý koník nám v životě něco přinese a něčemu nás naučí. U nás měla absolutní volnost. Hodně pohybu v ohradě. A mnohem méně práce. Doháněla dětství, které jí bylo odepřeno tím, že měla být dostihovým koněm. Myslím, že s námi byla spokojená. Bylo to na ní vidět. Sice nějakou dobu trvalo, než jsem zase spatřila jas a jiskru v jejím oku, ale dočkala jsem se.

Jenže přišel osudný den 3. ledna 2010, kdy se nešťastnou shodou okolností lekla a uklouzla…“