Podle vyprávění Dity Čejkové připravila Marcela Klingorová, foto: archiv D.Čejkové, publikováno : 30.3. 2010

    
Lidara (Grandchant – Lignea po Donald) se narodila 11.6.1989 ve Svinčicích. Patří k těm plnokrevníkům, kteří nikdy z nějakého důvodu nedostali příležitost ukázat své dovednosti na dráze. Byla evidována jako svěřenkyně trenéra ing. Ivana Mottla, ale nikdy nevyběhla. Brzy se tedy z původního rychlíka stal

 jezdecký kůň. Jedenáct společných let popisuje současná majitelka klisny Dita Čejková:„Že jsem se stala majitelkou Lidary, byla ve své podstatě velká shoda náhod a třebaže to ze začátku nevypadalo dobře, všechno nakonec dobře dopadlo. Jeden náš rodinný přítel vlastnil stádo krav a strašně toužil po koních, pořídil kobylku ČT i s její tehdy čtyřměsíční dcerou a s nimi poníka. Chodili jsme se o ně se sestrou starat, jezdit, krmit. Později už jsme je měli na starosti jen my dvě...A jednou přišla mamka domů s tím, že sestra její kamarádky prodává plňasku. Paní ji měla nejdřív ve Svinčicích, kde ji přiježďovala na jízdárně, ale pak si založila rodinu a na Lidárku neměla čas. Dala ji do stáje k Hluboké n/Vltavou a tam se o ní starala její kamarádka ze školy...Jenže ani ta neměla po nějaké době čas, tak byla rázem Lidara na prodej. Ve chvíli, 

kdy mi ukázali její fotky, bylo rozhodnuto. Tehdy bylo Lidaře 9 let a my měli doma kolii, která byla přesně na den narozena jako ona. Ve stejný den má narozeniny sestra (jen jiný rok) a děda byl narozený  také 11.června.  Snad i tohle mě utvrzovalo, že k nám patří, že je to jedinečná příležitost, jak mít krásného a konečně vlastního koně. Problém číslo jedna nastal krátce po koupi a to s ustájením. Stáj neměla tak odpovídají standard, na který byla Lidara zvyklá. Koně byli celý den venku, ale ona stála celý den 

v boxe a ven se  dostala jenom na ježdění nebo se s ostatními střídala v krátkých intervalech v malém výběhu. Kupovali jsme ji na konci prosince. Zpočátku jsem měla problém s její bývalou paní majitelkou. Bohužel jsme se nepohodly o novém způsobu jejího žití - celý den venku, neokovaná...Proto jsem byla nucená, ale nutno říci, že po vzájemné dohodě, protože Lidara neměla tolik zimní srsti, ustájit ji na 2 měsíce do nedalekého Zooparku Chomutov. Jenže i tam celý den stála, žrala, tloustla (nepouštěli ji, aby si neublížila…), nohy jí otékaly a já jsem se alespoň snažila ji co nejvíc navštěvovat a jezdit, nebo jen tak pouštět v kryté jízdárně. Jenomže vzhledem k práci to bylo max. 4x týdně.
     Těšila jsem se na březen 1999, kdy jsem si ji odvezla do Kadaně a tam jí konečně začal život - lepší pro ni, ne pro lidi.... Nepopírám, že je více práce s vyčištěním koně od bláta z výběhu a někdy byl problém ji odchytit a "sebrat" kamarádkám, ale když zjistila, že ji zase vrátím mezi své, uklidnila se a užívala volnosti ve společnosti stáda. Jen co jsme upravili stáje v Brodcích nedaleko Úhošťaň u Kadaně u vojenského újezdu Hradiště Doupov, mohla být s ostatními   

koňmi konečně v našem. Začala žít ten pravý  koňský život, sundali jsme jí podkovy, kopýtka si musela zvykat, ale od té doby už nebyla nikdy kovaná a má je krásná. V létě už mohla být venku i přes noc a nedělalo jí to žádné problémy, v zimě sice nemá takový kožich jako ostatní, ale  nevypadá, že by jí to extrémně vadilo. Když jsme seznamovali naše dvě holky Lidaru a Strumpet City (také plnokrevník), tak Strumpetka se chvíli tvářila nadřazeně, ale skamarádily se tak rychle, že už druhý den, když jsem potřebovala vymístovat, jsem je dala spolu do jednoho boxu a tvářily se, jako by se spolu narodily. Když si představím, že bych dala do boxu k naší 600kg vážící ČT Dupletě nějakého koníka, tak bude venku během vteřiny a ještě uštědří pár štípanců... Možná je to také tím, že jsou už obě starší, rozumnější. Navíc Lidara by neublížila ani mouše. Často u ní v boxu spával náš kocour. Lidara taky miluje děti, hned jak nějaké vidí, tak dá hlavu dolů, aby si ji pohladily a pak začne dávat pusinky a šmejdit, jestli nemají ti drobečkové nějakou dobrůtku.
     Lidara byla zpočátku plašánek a ježděná jen s martingalem, časem si zvykla jen  na otěže a sed a martingal šel z uždění dolů, pak už jsem na ní jezdila i bez sedla a když zjistila, že vyjížďka není dostih, mohla cválat na volné otěži. Taky je to taková paní bolístková, snad žádný z koní neměl tolik škrábanců a modřin a odřenin jako Lidara, prostě ona si ublíží i na měkké trávě bez překážek. Je to tak tři roky, co jsem si všimla, že Lidara po ježdění byla ne svá, občas si i lehla a odpočívala a pak se její stav začal horšit. Zjistili jsme, že Lidara má v pravé zadní noze artrózu a od té doby už na ní nejezdíme. Nevadí to ani jí ani mně,protože s koňmi docela často chodíme jen tak na procházky, jednoho vedeme a ostatní chodí na volno spolu se psy. Je tu nádherná příroda a lidi potkáme jen málokdy.

     Vždycky opečovávala hříbátka ostatních kobylek a moc se jí líbila strakatá telátka. Tak jsme ji připustili strakatým hřebcem a Lidara mohla být spokojená – v roce 2007 přivedla na svět vlastního strakáčka Little Suzanne.
     Je naprosto nekonfliktní, je to taková mazlinka, něžně do mě strká nozdrami a dožaduje se odměnky, vždycky pro ni v kapse nějakou mám. Vlastně kromě té nohy je úplně zdravá a na svůj věk vůbec nevypadá, před fotografy ráda pózuje a je si vědoma své krásy a já se musím vždycky smát, jak se naparuje. V zimě má občas kašel, ale podávám jí čaje na bronchitidu a pak je to lepší. V zimě jsou koníci celý den venku a na noc chodí do stáje. Nemám děti lidské, ale mám pět koňských... a doufám, že tu naši péči a lásku cítí a mají nás také rádi, tak jako my je.“ 

Celý jejich společný život je zdokumentovaný na www.lidara.estranky.cz a ve fotogalerii http://dituska.rajce.idnes.cz/