Předloni jsem začala dumat nad stářím naší plnokrevné „babičky“ Lidary i nad tím, že je až na konci žebříčku ve stádě... a že by bylo nejlepší zpříjemnit jí koňský důchod nějakou kamarádkou. Pročítala jsem inzeráty a našla jeden na prodej Strumpet City. Podle fotek byla Lidaře hodně podobná a poté, co mi slečna převyprávěla část kobylčina života, bylo rozhodnuto.
        Strumpetka po Emarati (USA) z Double Touch (FR) se narodila 2.2.1991 v Anglii, kde běžela asi 3 dostihy. V roce 1994 byla dovezená do Čech a první dostih u nás absolvovala začátkem listopadu. Dvojková Cena Lakmuse, ve které dominovala Půlnoc, byla nad její síly a přesto, že v sedle měla zkušeného Karola Šarinu, nepomohlo jí to. Skončila poslední. Poté se dostala do stáje v Radslavicích k Pavlu Složilovi. Jako kdyby jí závodní dráha byla zapovězená, protože během let 1995 až 1997 do cíle došla jenom jednou – ve slušovických proutěnkách IV.kategorie v květnu 1997, ale na 10. místě. Z dalších 8 startů ve II. až III.kategorii z různých důvodů dostih nedokončila. Ani její poslední dostih života – červnová Cena ZZN Šumperk (II.kat., 2.400m) nedopadl dobře – byla diskvalifikovaná. Nejdříve šly její další kroky k panu Vandovi na připuštění, ovšem dále už se po nich pátrá hůř.

V každém případě nejspíš její hezčí dny na nějaký čas skončily, protože z místa, ze kterého ji ta zmiňovaná slečna zachránila, k ní do Mrskles odjela vyzáblá, bez srsti a zanedbaná. A co bylo horší, její chladnokrevná kamarádka ze stáje už tou dobou byla bohužel mrtvá…. V Mrsklesích ji dali zase do kupy, připustili ji a Strumpetka jim dala jedno hříbátko. Jenže nebyla na ježdění, do výběhu chodila jen málokdy a tak na ní občas jezdili na jízdárně, kde se zase dala udržet. Do terénu s ní jezdil jen majitel a ne často. Kupovali jsme ji s tím, že je to nejezditelný plnokrevník. Opravdu po mém prvním pokusu o vyjížďku jsem jim dávala za pravdu. Jenom nasednout na ni chtělo notnou dávku trpělivosti, stále se točila směrem do stáje. Když už jsem na ní seděla a přesvědčila ji, že jdeme směrem, jakým chci já, dokázala     

vytáčet hlavu všemi směry a udidlo se jí zařezávalo hluboko do koutků...Tehdy jsem si řekla, že takhle ne! Strumpetka měla být opět březí, takže jsem si řekla, že jí dám od ježdění úplně pokoj, bude chodit s Lidarou do výběhu, užívat si celodenního pobytu venku a zvykat si na náš režim, tedy pohodu, procházky, lidi, auta, psy, kočky....a další překvapení.... Začala chápat, že může jít za Lidarou na volno, že je celý den venku (jednou prolítla drátěným plotem, naštěstí bez úrazu), že bude mít každé ráno a večer ve žlabu mňamku... a také, že by bylo fajn s námi komunikovat.... Když na mě jednou ráno po příchodu do stáje poprvé zařehtala a udělala takové to hmmmmhmmmm,však víte, co myslím, věděla jsem, že už se začíná sbližovat.  Už nestojí zadkem ke vchodu do boxu, ne, že by chtěla kopnout, ale prostě se nechtěla bavit a nechtěla hladit a už vůbec ne otravovat. Pomazlí se, dá mi hlavu na hrudník a nechá se hladit na uších, už čeká taky na dobrůtky a pořehtává čím dál tím častěji, máme ji rok a dva měsíce a na ní vidím nejvíc, co dokáže lidské pochopení, žádný nátlak, láska a porozumění. Strumpetka nakonec měla falešnou březost a tak jsme si řekli, že na zimu začneme jezdit do terénu. První vyjížďky jsem měla martingal a ruce vytahané a než jsem na ni nasedla, chvilku to trvalo. Dneska už stojí jako socha, počká, až nasednu. Jezdím na volné otěži, jen ve cvalu se snažím ji brzdit, ale umí krásný dostihový pracovní cval a reaguje na zapískání a zpomalí. Jsem z ní nadšená. Když jsem o tom napsala předešlým majitelům, nechtěli věřit, že mluvím o Strumpetce. Prý byla na ježdění vždycky problémová, tak uvidíme, co s ní udělá jaro a čerstvá tráva. A tak si tady žijeme my lidi a pět koní, spolu s Lidarou a Strumpetkou máme ještě Lidárky dceru Suzinku, teplokrevnici Dupletku a haflinga Marvina.
      Kobylka má vlastní stránky www.strumpetcity.estranky.cz , které jsou stále ve výstavbě. Snažím se o doplňování informací, ať už současných nebo těch, kterých se prostě někde dopátrám.